Jak jsem přišel na to, že radioamatérské hobby mám v genech

O rádio a radiotechniku jsem se zakopl někdy ve věku kolem 10 let. Psal se tehdy asi rok 1960 až 1961. V této době jsem chodil asi do 4. třídy základní školy. Ve třídě se organizovaně přes školu objednávalo doručování různých časopisů, jejich názvy jsem již dávno zapomněl, ale jeden můj spolužák měl objednáno doručování časopisu ABC. Protože byl v době doručení časopisu ve škole pro nemoc nepřítomen, dostal jsem za úkol od paní učitelky toto číslo časopisu kamarádovi donést domů. Samozřejmě jsem si tento časopis začal prohlížet a mou pozornost upoutal článek s návodem na stavbu jednoduchého přijímače na sluchátka a bez baterií – tedy krystalky.

To jsem ještě netušil, že to je ta náhoda a chvíle, která rozhodla o tom, kam se budou ubírat a dále směřovat moje radiotechnické myšlenky. Tou dobou už otec s námi nežil, ale světe, div se, nějak se mi vybavily chvíle z mého raného dětství, kdy jsem, coby předškolní dítko, stál u stolu a pozoroval jsem svého otce, kterak staví či opravuje asi 4-lampové rádio. Později jsem zjistil, že to byl rozhlasový superheterodyn tedy superhet pro tři pracovní rozsahy na DV, SV a krátkých vlnách. Jako na svatý obrázek jsem koukal na záři vystupující z některých elektronek, fascinovalo mě množství drátů, cívek a jinak mně tehdy neznámých součástek. To bylo podpořeno kořeněnou vůní a syčením kalafuny při každém namočení kulmy – tedy pájky s trvale topným tělískem, kterou za mně nesrozumitelných slov, strkal mezi dráty a součástky radiopřijímače.

Tedy návod na krystalku jsem si pozorně přečetl a obrázky si obkreslil do sešitu, abych se mohl stavbou krystalky zabývat a řešit problémy s jejím oživením. Tedy, už jsem v tom lítal. Zděděné geny se tímto probudily k životu. Neměl jsem nic, ale nějak se mi podařilo vyloudit z babičky, která s námi žila, nějaké peníze na nákup součástek, ladícího styroflexového kondenzátoru, cívky pro střední vlny a i nějaké zdířky. Začal jsem mezi kamarády a spolužáky řečnit na téma krystalka, zjišťoval jsem, kdo má nějaká sluchátka, která bych získal nějakou směnou, či by mi byla alespoň zapůjčena. Diskusemi a rozumováním jsem zjistil, že někteří tehdy trochu starší kamarádi už chodí do nějakého pionýrského radiokroužku, kde se dozvídají věci, které mě zajímaly, ale zatím jsem o nich ještě neměl žádné tušení. A protože jsem už byl radioamatérskými geny chycen a vybaven pro další žití, nezbylo mi než se doslova vnutit a vetřít do uvedeného radiokroužku.

Vedoucí kroužku o mou účast tehdy moc nestál, ale nakonec zvítězila moje vytrvalá zarputilost a bylo mi umožněno začít docházet mezi mladé adepty radioamatérského dorostu. Zde se mi podařilo získat staré 50-ti ohmové telefonní sluchátko, o kterém jsem sice nevěděl, že je pro poslech na krystalce sice nevhodné, ale při jeho připojení do zásuvky rozvodu rozhlasu po drátě, který jsme v té době měli instalovaný v kuchyni, již bylo ze sluchátka slyšet vysílání, které se po těch drátech do kuchyně dostávalo.

Časem jsem si získal i důvěru vedoucího kroužku, který mi zapůjčil kulmu na letování, a já jsem se mohl pustit do stavby krystalky. V návodu v časopise ABC krystalku stavěli do krabičky od mýdla, kterou jsem neměl, a tak moji pozornost při řešení tohoto problému upoutala skoro prázdná, kulatá, tmavě rudá krabice od pasty na mytí vany. Myslím, že se tato chemie jmenovala VANAKSA. Abych tuto krabici rychle získal, dobrovolně jsem denně umýval v koupelně vanu, aby se zbytek pasty rychle spotřeboval. Stavba krystalky tedy mohla být zahájena. Nějak jsem všechny součástky upevnil na šroubovací víko bakelitové krabice a dokonce jsem i zadrátoval celé zapojení krystalky. Bohužel se ale úspěch a kýžená katarze poslechu radia nedostavily. Místo dlouhodrátové antény jsem totiž používal jen svod od televizní antény, který jsem pro své pokusy odpojoval z televizoru ATHOS II, jenž nám v té době zdobil obývací pokoj. Také 50-ohmové telefonní sluchátko, jak jsem zjistil, nebylo pro poslech na krystalce to pravé ořechové. Naštěstí ty zděděné geny mně nedovolily vzdát se svého snažení dořešit úspěšně poslech na krystalce. Někde mezi staršími kamarády jsem objevil starou zaolejovanou tankistickou kuklu, ve které již byla namontována vysokoohmová sluchátka, která již splňovala parametry pro připojení do zdířek krystalky. Měl jsem to štěstí, že mé poslechové podvečerní pokusy probíhaly ve stejném čase, ve kterém jeden z radioamatérů, bydlící v domě asi jen dva bloky od mého bydliště, právě pracoval fonickým AM provozem na krátkých vlnách, moje krystalka i s televizní anténou dokázala detekovat jeho vysílání a ze sluchátek jsem tak poprvé poslouchal opravdové radioamatérské signály. A protože jsme se jako omladina radioklubu OK2KFK motali i mezi dospělé – tehdy naše instruktory, pochlubil jsem se tím, že je již dokážu na krystalce poslouchat. Moje vyprávění o tomto poslechu padlo na úrodnou půdu a jeden ze starších – dospělých, pan Fuka, se mi nabídl, že mi pomůže s natažením plnohodnotné drátové antény mezi naším a sousedním třípatrovým činžovním domem. Bylo to pro mě, kluka, další dobrodružství v pohybu na půdách a lezení po střechách domů. Anténa byla mezi domy natažená a i uzemnění, připojené na hromosvodový jímač jdoucí v blízkosti okna, bylo též zavedené oknem do našeho bytu. To jsem se již cítil skoro radiovým odborníkem, neboť krystalka začala kupodivu fungovat a já jsem mohl lovit směs rozhlasových stanic i večer v posteli u okna, kde jsem usínal. Bylo to náročné období. Často jsem se v noci budil za spaní a zpocený jsem sundával z hlavy zmíněnou tankistickou kuklu, ve které jsem za poslechu krystalky usínal. Byl jsem již ale chycen s tím, že jsem postupně začal stavět bateriové jednolampovky, pak třílampovky již napájené ze sítě 220V a i tranzistoráky na baterie. Začali jsme se v radiokroužku učit i morseovku. Za další 4 roky jsem již měl povědomí o měření stejnosměrného proudu a napětí pomocí klubového měřáku AVOMET 1 z  METRY Blansko, na který jsem sice neměl peníze, ale potřebu měření jsem řešil stavbou vlastního analogového multimetru s vojenským 200 µA měřícím přístrojem DHR-3, získaným z měřící skříňky od vojenské radiostanice RM-31. Před tím, než jsem odešel z devítiletky na elektroprůmyslovku do Jihlavy, jsem si stihnul pod vedením starších hamů postavit i své první elektronkové GDO s magickým okem a 5 výměnnými cívkami. Pracuje sice jen v rozsahu cca od 1 do 80 MHz, ale stačilo mi k tomu, abych byl v dalších letech schopen zabývat se přijímači i vysílači pro radioamatérský provoz pod vlastní volací značkou OK2PDE, kterou jsem obdržel 6. května roku.1969. V uvedeném období jsem prožil množství nezapomenutelných zážitků a věřím, že se mi podaří některé příběhy vydolovat z paměti a zapsat tak, abych dokázal sdělit, jak suchá je teorie, ale zelený je strom života.

VY73 Jirka OK2PDE 19.2.2020. Pokračování příště.