Jak voní radioklub.

Náš radioklub měl v 60. létech minulého století dvě pracoviště. Vysílací místnost jsme měli ve vstupní budově strojírenského srdce Vysočiny, dnes propagující značku ŽĎAS. Všichni plnohodnotní koncesionáři byli totiž v tomto nově budovaném závodě zaměstnáni, a tak, jak to v té době bylo zvykem, pod hlavičkou ROH pracovala i naše kolektivní radiostanice OK2KFK. Druhé klubové pracoviště byla jedna místnost, kterou jsme podle činnosti nazývali klubovna nebo dílna.

Místnost byla umístěná v suterénu činžovního domu – svobodárny č. 4 na sídlišti Stalingrad, tak jsme všichni slengově chodili na čtyřku. Tato sklepní místnost měla jediné malé okénko směřující do dvora mezi domy a pro zabezpečení klubovny bylo toto okénko zvenčí nedemontovatelně kryté perforovaným plechem a bylo tak dobře zavřené, že asi nikdy nešlo otevřít. Podél jedné se stěn byly umístěné skříně, ve kterých byla uložená naše radioklubová měřící technika, kterou jsme používali při oživování našich konstrukcí. Kolem dalších dvou stěn stál ponk s mohutným svěrákem a řada stolů, u kterých jsme my žáci kroužku seděli a přijímali morseovku, kterou se nás vedoucí a instruktoři snažili naučit pomocí vojenského bzučáku. Uprostřed stropu místnosti byla v objímce nainstalovaná alespoň 300W žárovka pro dokonalé osvětlení a možná i topení. Vedle této žárovky byla zavěšením uložená snad 10- prvková anténa pro polní den na pásmu 144 MHz. Prvky této antény pak sloužily ke skladování svitků s různými izolovanými dráty.

Tak zde jsme získávali první poznatky z radiotechniky, když nás vedoucí nechali rozdělávat na součástky různé inkurantní zařízení. K této činnosti jsme na stěně měli vzornou nástěnku s nářadím umístěným na hřebíčcích. Každý šroubovák, kleště, pilník měl své místo vzorně označené podkresleným obrázkem tak, abychom byli schopni vercajk vracet na své místo. Na pájení se v té době nepoužívaly trafopájky, ale používaly se kulmy – pájky s topným tělískem o výkonu od 30 do 500 wattů. A pokud nás přišlo do klubovny více, tak všechny malé i ty velké výkonové pájky byly v provozu, připojené do zásuvek v povrchových rozvodech elektriky nad pracovními stoly. Při jedné z technických schůzek nám odborný dozor dělal Břeťa Konrád, který již měl vlastní koncesi a volačku OK2BCA.

Břeťa bydlel v domě přes ulici, tedy hned v sousedství naší klubovny. V tomto domě dělal totiž i domovníka, a protože musel chodit přidávat uhlí do kotle domu, musel občas z klubovny odbíhat a nás nechat pracovat bez dozoru. Dnes naprosto nepředstavitelná skutečnost, která ale v době mého mládí byla prostě normální.

Při jedné z těchto chvil bez dozoru, jeden z účastníků kroužku, nějaký Karel L., pracoval s tou nejsilnější pětistovkovou pájkou. Začal meditovat nad tím, co se stane, když ponoří tento rozpálený nástroj do na stole připravené piksly klubové pasty na letování s názvem EUMETOL. Nádoba s touto pastou asi byla původně určená spíše pro klempíře než pro radiotechniky a tomuto určení odpovídala i její velikost, blížící se objemem spíše střednímu kastrolu na vaření brambor či uzeniny v domácnostech.

Zkrat v hlavě Karla ale již vedl jeho ruku svírající pětistovku pájku k dokonání myšlenky a on s přesností hráče tenisu ponořil tento rozpálený konec pájky do zmíněné nádoby s pastou EUMETOL. Pasta, kterou se snažil rozmíchat, začala okamžitě kolem pájky vařit a z nádoby se začal valit podivně zbarvený dým štiplavé chuti a těžko definovatelného zápachu. Tento bouřlivě alergický jev u dotyčného sice vyvolal spásnou reakci, vedoucí k ukončení jeho experimentálního pokusu o zamíchání pájecí pasty EUMETOL. Bohužel ale, dílo bylo již započato a jednou namočená pájka do pasty musela veškerou pastu, která se uchytila na její povrch, spotřebovat tak, jak se na pájku při letování sluší. Pasta se musela odpařit. To již naše klubovna byla tak dokonale zadýmená, jako by nám tam někdo podstrčil dýmovnici. Nikdo z nás přítomných tu kulmu nevypnul, ale všichni jsme utekli z klubovny do suterénní chodby domu. Zadýmení klubovny pouze pomalu ustupovalo vchodovými dveřmi z klubovny do chodby domu. Již si nepamatuji, jaký přesný zásah provedl Břeťa po návratu do kroužku. Jedno je ale jisté, ten den byla naše technická práce vedoucím rázně ukončena a všichni účastníci byli vyhnáni k rodičům domů se slovy, že takové magory pod tou 300W žárovkou ještě neviděl. Kupodivu Karel ale dospěl, provedený pokus na něm nenechal žádné následky, naopak, v pozdějších létech se vyučil televizním opravářem a až do odchodu do důchodu pracoval na údržbě elektro ve výrobním závodě.

V radioklubu ale tento pokus nechal na klubovně nesmazatelné následky tím, že v následujících létech zůstala klubovna provonělá charakteristickou vůní z EUMETOLu. Z abonentů tohoto kroužku léty úspěšně získali vlastní koncesi tři noví koncesionáři a pro asi dalších pět členů to byl základ k další profesní volbě povolání. Ještě za cca 30 let v roce 1991, kdy po revoluci musel radioklub tuto klubovnu definitivně opustit, místnost stále voněla neopakovatelnou vůní radioklubu. Radioklub tedy voní EUMETOLEM.